Naše děti

Jistěže není třeba se nějak moc rozepisovat, co všechno pro své ratolesti děláme. Odmalička je opečováváme, pipláme ses nimi a máme je rádi. Ovšemže jsou někdy okamžiky, kdy byste nejraději se vším sekli, ale pak si to zase rozmyslíte. Doma mají všechno, a tak když jdou poprvé do cizího, tedy do školky, jistě budou rodiče chtít, aby se měly právě jako doma. Jenže to nelze nikde splnit do písmene. Každé dítě má domov jiný a každé ke také samotné jiné. Dítě se proto musí přizpůsobit. Některé děti pláčou a dělají doslova peklo, jiné to berou stoicky a s nadhledem. Moje dcerka viděla spousty hraček a neřekla mi ani ahoj. Odpoledne jsem ji nemohl dostat ze školky domů. Jako kdyby doma hračky neměla.  

Rodiče to ve školce zase tak moc neovlivní, zato při dalším vstupu do života, totiž do školy již ano. Zde se pak projeví, jaký je každý jeden rodič. Zda na dítě působí tím správně výchovným směrem. Jde totiž o to, aby z dítěte nebyl nevzdělaný grázlík. Bohužel, stává se to a výsledek je žalostný. Na tyto lidi později narážíme na každém rohu a nic se už proti tomu nedá dělat. Už je pozdě a zmydlit ho nemůžeme. Proto již ve škole někteří „rodiče“ svému synkovi či dceři takzvaně umetají chodníček, neštítí se uplácet kantory, ba i samotného ředitele. Jak to pak s takovými končí, víte sami.  

Láska k dětem je krásná věc, ale nesmí překročit jistou míru. Pak se můžeme setkat s výrazem opičí láska. A je tu velký problém. Výchova dítěte není vůbec jednoduchá záležitost. Kdo byl, nebo je rodič tak to může potvrdit. A ten, kdo rodič není si jistě vzpomene, kolik práce a starostí bylo kolem něj. Ano, jsou i rodiče, kteří dítě zplodí a dále nemají zájem. Takové lze jen odsuzovat, ačkoli pohnutky mohly být různé. Ovšem to zde nebudeme rozebírat. Nuže, až přijdete domů tak se na své děti podívejte jiným pohledem a položte si otázku. Vrátí se mi to?